Rozhovor s paní Svaťou Jakoubkovou v dubnu 2014 těsně před otevřením Muzea panenek pro Smržovský zpravodaj.

"Mám dva syny, panenky mi nahrazují dceru," říká Svaťa Jakoubková, která právě otevírá smržovské muzeum panenek a představuje tak svoji unikátní sbírku.

Paní Svaťa před deseti lety odešla do důchodu, tím získala čas a prostor, v němž se rozhodla sbírat panenky. Inspirovala ji sestra Jitka, která panenky začala původně shromažďovat, leč rodina neměla pro její náročnou zálibu pochopení, naštěstí Sváťin manžel Václav a synové naopak ano, pročež vznikla úžasná dvousetčlenná rodina panenek, která obývá panelákový byt v Luční ulici. Nyní se však stěhuje do svých prostor a stává se exponátem Muzea hraček. Německé, ruské, španělské a české panenky doplňují i další hračky. Vedle kuchyněk, pokojíčků, kočárků, postýlek i kolébek, nechybí ani kostičky, vláčky i autíčka pro kluky.

Paní Svaťo, jaké jsou vaše pocity před otevřením muzea, nebude se vám po nájemnicích stýskat?

"Manžel se těší víc než já, konečně bude doma místo, když se holky odstěhují. Muž mi hodně pomáhá, připravil vitríny a podílí se na celkové přípravě muzea. Syn Martin zas fotí panenky ve svém ateliéru, abych měla pro návštěvníky připravené pohledy mých "manekýnek", je moc spokojený, jak si modelky naaranžuje, tak mu zůstanou."

Je až neuvěřitelné, že se vám podařila shromáždit taková nádherná sbírka, deset let není tak mnoho a pořizování panenek není dozajista levná záležitost?

"Snažím se shánět panenky na Aukru, jezdím po burzách a starožitnictvích. Z důchodu si nejde moc vyskakovat, tak mám finanční limit, nad který měsíčně nemohu jít. Panenky získávám často v docela zuboženém stavu, ale našla jsem holkám úžasný servis. Mají svou zubařku, očařku, švadlenu i "háčkovačku". Zubní laborantka Kamila Brabencová umí parádně doplnit hmotu na poškozených obličejích a udělat nové zoubky, paní učitelka Naďa Jašková zas některým panenkám domalovala oči, Erika Kujanová jim háčkuje krásné dobové šatičky a doplňky, v Děčíně mám paní, která šije oblečení i botičky, když jich objednám víc, mám i vrstevní slevu. Holky už šily i ve Smržovce u paní Šibřinové. Počítám také s tím, že se panenky budou převlékat podle ročního období, protože se snažím jejich šatník doplňovat."

Zní to jednoduše, ale sběratelství není jen hra, musíte mít znalosti o historických souvislostech, jak je získáváte?

"Pro sběratele panenek vycházel časopis, ale pro paní vydavatelku to bylo finančně náročné, tak informace většinou získávám z internetu. Před několika lety jsem si pořídila sběratelskou sérii Dámy minulých epoch, čtyřicet pět panenek znázorňuje hrdinky literárních děl. Mají autentické oblečení a svůj "rodokmen". Každou doplňuje publikace, kde se dočtete víc o postavě, době i o panenkách. V Polsku podobně teď prodávají panenky v krojích, těch nemám tolik, ale dostávám je jako dárky od kamarádek."

Na jaké panenky se mohou návštěvníci těšit?

"Nejstarší panenky jsou staré více jak sto let, nedávno jsem získala panenku s trojobličejem, z ní mám radost. Snad se mi do mého malého muzea všechny holky vejdou. Mám i různé propriety, které jsou zajímavé - deštníky, slunečníky, kabelčičky, šperky, ale i křesílka, šicí stroj, kočárky. Je toho hodně. Přijďte, uvidíte."

Co naopak ve vaší sbírce chybí, co byste ráda získala?

"Mám asi jenom čtyři barbíny, ty mě tolik neoslovují, ale jsou sběratelky, které se na ně zaměřují. Co mi chybí? Každá panenka mi přináší radost, nejdřív, když se mi povede ji získat, pak opravit a poté ji převlékat a vymýšlet pro ni doplňky. Ráda bych někdy měla americkou panenku Shirley Temple, dá se sehnat, ale je nad mé finanční možnosti."

Co říci závěrem našeho povídání?  Paní Svaťa Jakoubková našla lék na starosti a trápení, ona i její sbírka jsou nositelkami příjemné nálady a důkazem toho, že nadšení pro věc nesouvisí s věkem a může přinést radost nejen sobě, ale i lidem okolo. Určitě se zastavte a nechte si pohladit duši krásnou sbírkou panenek.

Rozhovor a článek připravila: Inka Urbanová


Rozhovor pro přípravu článku ke knize Toulavá kamera - ČT po 2 letech provozu muzea z července 2016.


Jaký je historický vývoj panenek a dětské hračky? Jak se používaly a jaký měly význam ve vývoji lidstva?

Panenky existovaly již ve Starém Řecku a v Egyptě před čtyřmi tisíci lety, tehdy lidé hnětli panenky z hlíny. Ve středověku sloužily panenky k zábavě a potěšení dospělých. Kolem roku 1400 působila v německém Norimberku řada řezbářů, kteří vyřezávali panenky ze dřeva. Panenky měly kuželkovitý tvar, malovaly se jim oči a ústa. Dále se vyráběly panenky voskové nebo z papírmaše, což je směs složená z kartonu, křídy, klihu a pryskyřice, která se tlačila do forem. Kolem roku 1875 začala výroba porcelánových panenek. V Německu se objevila celá řada výrobců, která dodávala na trh porcelánové hlavičky panenek. Nejznámější z nich byla Armand Marseille pod značkou AM, kvalita hlaviček této firmy byla mimořádná. Mezi další známé výrobce se řadí Simon a Halbig, Ernst Heubach či J.D. Kestner. Tyto panenky jsou překrásné, ve své sbírce mám i některá z těchto ušlechtilých děl a moc je obdivuji. Kolem roku 1900 byla zahájena výroba celuloidových panenek. Materiál byl velmi hořlavý a křehký, nejznámější značkou je Želva, poznáte je podle emblému želvičky v kosočtverci. Panenky se také zhotovovaly z kompozitu, což je směs sádry, klihu a dřevěných pilin. Panenky byly levnější, proto jejich odbyt byl velký. Po 2.světové válce byl celuloid nahrazen umělou hmotou a vinylem. V Československu celuloidové panenky vyráběly podniky Arko, Novolit či Technoplast Chropyně. Hamiro pak začalo s výrobou krásných chodících panenek, které měly zabudovaný v zádech malý gramofónek, takže mohly recitovat básničky či oslovovat svoji holčičí maminku. Do roku 1990 se daly pořídit panenky jak s hadrovým tělem, tak celé gumové, které putovaly za malými slečnami z břeclavského Gumotexu. Věnuji se více historii panenek v Evropě, proto o ní více vím, ale mám radost, když se ocitne v mé sbírce i jiná z dalších kontinentů.

Kdy jste začala se sbíráním panenek, proč jste si vybrala právě panenky a jaké byly první přírůstky do sbírky?

Už je mi sedmdesát let, tak už pár let jsem v důchodu, když jsem do něho odcházela, začaly se k nám dovážet v limitovaných sériích panenky z Německa. Občas jsem nějakou panenku objevila na burze a pak jsem začala shánět odbornou literaturu, které je u nás málo. Začal ale vycházet magazín Panenka a tam jsem postupně objevovala staré historické panenky a mnoho dalších informací točících se kolem nich.

To byl krůček ke vzniku Muzea panenek v květnu 2014?

Nebylo to tak jasné. V Muzeu místní historie, které je ve Smržovce od roku 2003 a které by bez party nadšenců nemohlo vzniknout a existovat, se konala výstava obrazů herečky a výtvarnice Ivy Hüttnerové doplněná o krajkové prádlo a prostírání z dílen našich babiček a prababiček. Iva Hüttnerová je, jak se říká, moje krevní skupina a její obrázky mám moc ráda. Zapůjčila jsem na výstavu několik mých panenek, které měly velký úspěch. Společně s paní Inkou Urbanovou právě z Muzea místní historie jsme začaly shánět ve Smržovce nebytové prostory, v nichž by mohlo Muzeum panenek vzniknout. Náhoda tomu chtěla, že se uvolnila garsonka, kterou jsme s manželem pronajímali. Bylo rozhodnuto, panenky se z našeho bytu stěhovaly do svého. Manžel byl šťastný, že se konečně také vejde do bytu.(smích) Inka se svou maminkou Inkou, která také patří do týmu Muzea místní historie, mi pak pomohly v začátcích, za což jsem jim vděčná.

Přibližte nám podrobnosti o sbírce. Kolik obsahuje panenek, kterých si nejvíce ceníte, můžete některé z nich popsat podrobněji? Odkud pocházejí, jak byly vyrobeny a jak jste je získala?

Ve své sbírce mám už skoro na čtyři stovky panenek z různých zemí - české, německé, španělské, ruské, japonské, italské i francouzské. Velmi si vážím všech, kteří do muzea věnují panenku ze svého dětství, takových mám hodně nejen ze Smržovky a okolí, ale z celého Libereckého kraje. Panenku mi třeba poslali i krajané, kteří se odstěhovali do zahraničí, takže přes oceán takhle doputovala i indiánská panenka. Navštívil mě i známý cestovatel pan Oldřich Kilián, který vlastní zámek Horní Libchava, ten mi věnoval panenku z Peru. Ve sbírce mám panenky krojované, barbíny i dvě realistické panenky tzv. reborny, ty vzbuzují údiv nad vypracováním všech detailů a v první chvíli si myslí návštěvníci, že mám v kočárku živé miminko. V muzeu mám také panenky porcelánové, panenky z kompozitu, celuloidové Želvy a Novolit, Technoplast, Hamiro Příbram. Některé panenky půjčuji holčičkám k fotografování. Děti mají rádi Mášu, oblíbená je i mluvící panenka na ovládání a princezna Růženka. Samozřejmě mám vždycky radost z nového přírůstku, ale moje nejoblíbenější panenky jsou historické.

Jak se vyvíjela vaše sbírka a jakým způsobem získáváte nejčastěji nové přírůstky?

Panenky sháním všude, kde se dá - na internetu na Aukru, na burzách, v bazarech. Nedávno odvysílala Česká televize Toulavou kameru, kde byla reportáž z mého muzea. Takové milé překvapení jsem vůbec nečekala, byla jsem doslova v šoku. Vypukla balíková mánie, drnčely telefony, ozývají se lidé z Čech, Moravy i Slovenska a posílají své panenky a hračky z dětství. Snažím se všem odpovídat, poděkovat, protože vím, že panenka je často rodinnou památkou spojenou s dětstvím a rozloučit se s ní je těžké. Této přízně si velmi vážím a moc za ni děkuji. Poděkování patří i Toulavce, která mi pomohla rozšířit sbírku. Ozvala se tak paní Hrušková z Červeného Kostelce, aby splnila přání své tety Jarmily. Jarmila měla bratra, který byl nasazen za války do Německa na nucené práce, z války pak přivezl své sestře panenku. Jarmila zemřela a jejím přáním bylo, aby panenka našla své místo v nějakém muzeu. Paní Hrušková viděla reportáž v Toulavce a panenka přicestovala do našeho muzea. Velmi mě to dojalo, už i proto, že moji rodiče byli za války také nasazeni na nucené práce. Paní Hrušková splnila přání své tetě a panenka tak našla svůj další život, už se dokonce objevila v další televizní reportáži.

Kde se Muzeum panenek nachází a co ještě v něm může návštěvník vidět?

Muzeum se nachází ve Smržovce v Údolní ulici č.p. 940, hned u velkého náměstí na odbočce směrem k chloubě Smržovky, železničnímu viadiuktu. V muzeu mám také pokojíčky pro panenky, kuchyňky, kočárky, teď i nově anglický viktoriánský domeček, který nechybí v žádné anglické domácnosti. V muzeu najdete vše, co k panenkám prostě patří.

Máte v muzeu i nějaké zajímavosti, které v jiném podobném muzeu návštěvník nenajde?

Všechny panenky a hračky mají svůj příběh a já si pamatuji, jak jsem je získala a kolik práce do jejich obnovy se muselo vložit. Vystavené panenky jsou už krásné, ale často jsem je získala rozbité a špinavé. Zajímavostí určitě je, že se ve Smržovce a okolí se našly spolupracovnice, které pletou a háčkují "holkám" nové oblečení, tak v zimním období mohu panenky převléknout do teplejších oblečků a měnit tak i podobu muzea, panenky mají i svou zubařku, místní zubní laborantka Kamila, panenkám dělá nové zoubky a také mi věnovala svou panenku z dětství. Dostávám i panenky od důchodkyň, které doprovází fotografie z dětství, kde jsou s panenkou vyfotografované. Takhle mám i fotografii kreslíře Petra Urbana, když mu byl rok. Je zachycen se svým medvídkem, který sedí v muzeu hned pod fotografií.

Jaké máte plány do budoucna?

Nevýhodou muzea je poměrně malý prostor, tak bych v budoucnu uvítala třeba i větší. Jenže do nájmu nemohu, asi mi každý sběratel potvrdí, že rozšíření sbírky znamená i velký výdej, příjem na vstupném mu v žádném případě neodpovídá. Sběratelství je krásná vášeň, o to víc pak potěší, když ze sbírky mají radost i ostatní. Muzeum provozuji už třetím rokem, navštěvují ho nejen děti, ale i babičky a maminky a vzpomínají na své dětství, jsou nadšené, když mezi exponáty najdou tu svou panenku. Spolupracuji s Muzeem místní historie, kde proběhne od 6. srpna do 4. září velká výstava Pojďte pobejt do Malého Polska (Malé Polsko je historický název části Smržovky, pozn.redakce), jejíž součástí budou vedle například železničních modelů a obrazů Petra Urbana i moje panenky s malou módní přehlídkou.

Článek připravila: Inka Urbanová


Panenky našich babiček

"To už znali staří Egypťané", říká se o věcech či objevech starých, mnohdy však stále aktuálních a zajímavých. Přetrvaly tisíciletí, takže si zaslouží naši pozornost. K těmto předmětům rozhodně patří panenka jakožto hračka či kultovní předmět. Je spojena s historií lidského rodu, vždyť figurky podobné panenkám byly objeveny už v hrobech starých Egypťanů. Dívky v antickém Řecku je před svatbou rozbíjely a obětovaly bohům na znamení toho, že jim skončilo dětství. A středověk? Slovem panenka se označovala hračka všeobecně. Až teprve od 18. století má panenka (lat. pupe - malé děvče) současný význam.

Od ženských rysů k dětským

Před 19. stol. se hlavními výrobci panenek stali Němci a Francouzi, kteří si konkurovali v dokonalosti a půvabu svých "malých děvčat.". Původním výrobním materiálem v té době byla látka, později papírová hmota ( tzv. papírmaš) a porcelán. Panenky byly oblékány podle tehdejší módy v empírovém stylu jako dospělé dámy zprostředkující tak módu do celého světa. Až na přelomu 19. a 20. stol. bylo možné poprvé spatřit charakteristické rysy dítěte na panenkovských hlavách.

Několik slov o výrobcích panenek

Německo:

Ernst Heubach patřil v letech 1887 - 1932 k významným výrobcům.

Výrobce Wilhelm Simon se spojuje s Carlem Halbigem a jejich komoditou je zprvu bílý porcelán (parián). Později se soustředí na produkci porcelánových hlav panenek, které od nich odebírají francouzské firmy. Roku 1910 koupila továrnu firma Kämmer & Reinhardt.

Modeláři Ernst Kämmer obchodník Franz Reinhardt založili r. 1885 firmu, která se stala světově proslulou. V roce 1903 se na trhu objevuje panenka "Mein Liebling" a panenka "My Darling." Ve spolupráci s koncernem Rheinsiche Gummi und Celuloid Fabrik uvádějí na trh i kvalitní panenky celuloidové.

Firma Kestner Johanes Daniel, jež zahájila výrobu r. 1823, vyráběla hlavy i těla porcelánových panen, což se o mnoha dalších firmách říci nedá.

Firma A. B. Gottschalck - k jejím produktům patří panenky s mimořádně krásnými výrazy obličejů. Nebývají často ke koupi v českých starožitnostech. Z let 1890 - 1925 pocházejí ty nejzdařilejší.

Firma Käte Kruse, majitelka stejného jména přestavěla v r. 1911 byt na dílnu a začala vyrábět látkové panenky, jejichž baculatost si velmi oblíbily děti. Firma dosud tyto hračky podle původních návrhů vyrábí.

Francie:

Armand Marseille koupil v r. 1884 továrnu na hračky v německém Sonnenbergu. Od konkurence přetáhl odborníky a rozhodl se soupeřit s francouzským "panenkovým" průmyslem. Během 5 let se stal velmi úspěšným. Porcelánové panenky z této dílny jsou na našem území nejrozšířenější.

Čechy: Podle tehdejšího územního uspořádání, byly součástí Rakouska- Uherska, proto jsou hlavičky panenek z Čech nejčastěji značeny " Made in Austria". Vyráběly se ve Slavkově, v obci Rybáře u Karlových Varů ( firma Carl Knoll), v porcelánkách v Dubí, v Žacléři, Malých Svatoňovicích, v Teplicích a v Praze. Známý je výrobce Carl Knoll.

Zdroj:www.art.magazin.cz